Kapitola IX. - Temnota

Nikdy předtím ještě obra neviděl. Dnes to bylo poprvé. Jmenoval se Cube, mohl mít tak sedm metrů na výšku a vypadal hrozivě.  Krátké vlasy, žluté křivé zuby a zakalené oči. Oděn byl do roušky ze sešitých kožešin nejrůznějších zvířat a na zádech nosil vak plný vytržených kmenů stromů. Na některých byly dokonce doposud i kořeny. V ruce svíral dřevěnou palici posetou ocelovými bodci.

            Druhý protivník se jmenoval Moriel Morten. Jak bylo Aiwovi řečeno Slimem, byl to jeden z nejlepších vrahů z klanu Ruka stínu. Jeho vybavení vypadalo celkem prostě, přesto Aiw tušil, že Moriel má u sebe všelijaké možné nebezpečné vychytávky.

            Tyhle dva protivníci a on. Aréna, řev publika, písek pod nohama. Moc ho to netěšilo, ale tentokrát aspoň nebyl tak nervózní jako posledně. Přesto protivníky nepodceňoval a pomocí telepatie se snažil vyhodnotit jejich taktiku.

            „Zápas může začít!“ zaburácel hlasatel poté, co vyvolal Aiwovo jméno. Mladík nečekal a poslal stříbrné omračovací kouzlo na vraha. To ho bohužel minulo. Aiw si uvědomil, že oba mají stejný cíl – sundat obra. Obři byli nesmírně silní a nebezpeční. Byl to vcelku logický tah.

            Cube položil palici, vytáhl dva kmeny z vaku a vrhl je na své soupeře. Aiw se krokem doleva vyhnul kmenu a všiml si, že Moriel vyskočil vysoko do vzduchu, vyšplhal se po letícím stromě, odrazil se od něho a vyletěl ještě výš. Na hřbetu ruky měl sofistikované zařízení, které vystřelilo sérii miniaturních šipek přímo na obra. Střely se zabodaly do obrovy kůže, ale zdálo se, že je vůbec necítí. Nebylo divu. Vrah dopadl do písku, hodil pod sebe malý granát, který explodoval a vytvořil kolem vraha kouřovou clonu.

            Obr hodil další dva kmeny, oba na Aiwa. Tentokrát Aiw pozvedl hůlku a pomocí odrážecí struktury jeden kmen odhodil na stranu a druhý se rozletěl na malé třísky po zásahu útočnou strukturou. Rozeběhl se k nepříteli.

            Z kouře vyskočil Morel a držíce starodávno pistoli, vystřelil. Původně mířil na obrovi oči, ale zasáhl ho jen do obřího zubu. Cink. Stejně to muselo bolet, protože nepřítel hlasitě zaburácel.

Cube si konečně uvědomil jejich plán. Zařval, odhodil skoro prázdný vak a vzal si palici. Moriel už byl před ním, takže se obr pustil do něho jako prvního. Rozmáchl se, ale udeřil do země, neboť vrah byl mrštný a ráně se vyhnul. To už k nim dorazil i Lovec duší. Moriel na něho vystřelil šipku ve chvíli, kdy na něho Aiw poslal kouzlo. Obě věci se střetly a šipka odletěla na stranu. Vrah neváhal a opět vystřelil, tentokrát proletěla střela těsně kolem Aiwova ucha.

            Moriel zvedl hlavu. Řítil se na něho kyj. Aiw zareagoval nečekaně pohotově a zopakoval strukturu kouzla, které použil na jeden z letících kmenů. Zasáhl vraha a ten odletěl o pár metrů dál. Kyj udeřil do místa, kde předtím Moriel stál. Lovec duší učinil nečekanou věc. Skočil na kyj a chytil se jej ve chvíli, kdy obr svou zbraň pozvedl nad hlavu. Pustil se a díky tomu se dostal nad obrovu obrovskou tvář.

            Aiw si zakryl rukou oči a v letu si vybavil složitou strukturu. Vlákna struktury byla tak tenká a zároveň jí tvořilo tolik malých částeček, že měl problém si ji udržet v mysli. To vše ještě musel obalit do tenké kulovité struktury. Podařilo se- Viděl strukturu kouzla jasně před sebou. Přidal energii, tolik energie kolik mohl a kouzlo vyvolal. Stříbrný záblesk.          

Obr zařval, neboť kouzlo způsobilo, že nic neviděl. Lovec duší dopadl na zem. Naštěstí včas vyvolal strukturu, která zmírnila pád. Cube řval, dupal a mlátil kolem sebe ve snaze, že zasáhne někoho ze svých nepřátel.

            Vrah toho využil a chystal se zbavit mladého čaroděje. Vytáhl nůž a sekl. Aiw ránu vykryl hřbetem ruky, ale čepel mu sjela po nechráněném místě a on ucítil, jak mu horká krev stéká po ruce. Namířil hůlkou, ale Moriel opět zaútočil a hůlku mu vykopl. Než stačil udělat další ránu, zasáhla jej obrovská pěst obra a Moriel dopadl v bezvědomí do písku. Rudý pramínek mu ztékal po rtech.

            Aiw udělal kotrmelec a sebral svoji hůlku. Potřeboval dostat obra k zemi. Potřeboval slabé místo. Stál přesně mezi obrovýma nohama. Co nejvíc bolí tak obrovského tvora? Tak obrovského muže?

            Namířil hůlku přímo nad sebe a poslal nejsilnější nárazové kouzlo, jaké uměl. Cube zařval bolestí a spadl na kolena. Lovec duší stihl jen tak tak uskočit. Vybavil si provazovou strukturu a obmotal obra stříbrným energetickým lanem. Cube se nemohl ani pohnout. Lovec duší namířil na jeho hlavu. Zaváhal. Cube se vzpouzel. Nechtěl jej zabít, proto nahlédl do jeho mysli.  Spánek – to zabírá na všechny bytosti. Poslal mu toto myšlenku a Cube se svalil na bok na zem tak silně, že se země pod Aiwovýma nohama zachvěla.

            Mladík pomalu přistoupil k Morielovi, svázal mu kouzlem ruce a probral jej. Vrah okamžitě zhodnotil situaci a zoufale křikl: „Ne! Já…já tě musím porazit…ty…raději mne usmrť!“

            Diváci šíleli vzrušením a radostí. Lovec duší odvrátil hlavu od vraha se slovy: „Nebudu tvým katem.“ Vyhrál. Zvedl ruku s hůlkou, aby obecenstvo povzbudil.

            Morel sklopil hlavu a skrze zuby procedil: „Stejně zemřu…Teď jen s hanbou…Pokud tě nezabiju…“

            „Můžeš to zkusit,“ zasyčel Aiw, „takže raději uteč. Schovej se. Žij s hanbou.“

            „Moji bratři mě najdou!“ křikl Moriel, „a zabijí mě, pokud tě nezabiju!“

            Aiw se k němu sklonil a pravil mu: „Tak to máš smůlu.“ Poté se vydal od vraha pryč. Tvářil se, že mu je to jedno. Přesto v koutku mysli pocítil jisté bodnutí svědomí.

 

            „Skvělý souboj!“ vřískala Nerty a objala Aiwa. Cítil, že ho chce políbit, ale on nechtěl. Ne teď. Proto se rychle s úsměvem odvrátil k ostatním.

            „Jo, máš talent,“ mrkl pobaveně Kubos. Pak si všiml Moriela, který šel se sklopenou hlavou k nim, a dodal: „Ale nezapomeň, že sis vytvořil nového nepřítele…“

            Aiw se usmál a řekl: „Myslím si, že má teď svých starostí dost.“

            Kubos dal oči v sloup a sykl: „No jo, náš neporazitelný šampión. Přesto si dej bacha, vrazi jsou nevyzpytatelní.“

            „Možná si mu měl nabídnou práci pro nás, když už máme tolik poskoků,“ navrhla jízlivě Nerty.

            Archi, který stál kousek od ní, se zamračil a poněkud dotčeně odvětil: „klidně můžeme se Slimem jít. Já si jen myslel, že se vám hodí pomoc…“

            „Ovšem, že hodí,“ ukončil raději diskuzi Aiw, „měli bychom jít.“

            Šedý obláček kouře se objevil kousek od nich. Najednou z něho vyšel stařík. Usmál se a hlasitě křikl: „To bylo něco. To mělo koule! Koule obřích rozměrů! Chápeš? Lepší než když pozoruji, jak létají okřídlené dračí veverky.“

            „Jo,“ zasmál se trochu Aiw. Spíš než tomu vtipu se však smál výrazu, který měla Nerty v obličeji. Odkašlal si a dodal: „co tě sem přivádí?“

            „Pár novinek,“ zasmál se stařík, „bylo mi řečeno, že na tebe hrabě Martinus Paw vsadil hotový balík. Ale moje krtky mi nevezme! To je můj byznys! Důležitější ovšem je, že večer bude bojovat Scorpius.“

            „Vážně?“ podivila se Nerty, „tak to se musíme jít podívat!“

            „Děkujeme za upozornění,“ mrkl Aiw. Stařík se hluboce uklonil a opět v obláčku kouře zmizel.

            Kubos chvíli civěl s otevřenou pusou, pak se otočil na Nerty a řekl: „Měla si pravdu. Je to cvok.“

            „Pěkná práce,“ ozval se neznámý hlas. Aiw se ohlédl. Stáli tam dva muži. Jeden starší, druhý mladší. Očividně patřili do stejného řádu, neboť měli velice podobné oblečení a i výbavu. Starší z mužů byl nejspíš mistr a jeho blonďatý společník zastával úlohu učedníka.

            „Děkuji,“ usmál se Aiw, „a vy jste…?“

            „Omlouvám se, že jsem se nepředstavil. Jmenuji se Drag. Tohle je můj učedník, Altharion Grey. Jsme druidi z řádu Ennahae. Také se účastním turnaje,“ pravil starší muž. Aiw si pomyslel, že už ho unavuje, jak se každý představuje dlouhým titulem.

            „Vážně?“ vstoupil do rozhovoru Kubos, „bohužel jsme vás ještě neviděli. Ale snad se tady s Aiwem potkáte.“

            Drag se usmál a odvětil: „Bojuji dnes večer. S tím Scorpiem. Tak přijďte.“

            „Budeme tam,“ ujistil jej Lovec duší. Druidi se uklonili a odešli. Altharion se ještě ohlédl. Když zabočili za roh, pravil Aiw: „Milý to člověk. Snad mu Scorpius nic neudělá…“

            „Snad,“ polkl Kubos, „ale obávám se…“

 

            Byl to ponurý výhled. Poničené domy, ze kterých v mnoha případech zbyla jen jedna zeď, starý kostel, vykopané hroby, trním zarostlá cesta. Mrtvá krajina, kterou lidé opustili již před mnoha lety.

            „Vážně si myslíš, že přijdou?“ zašeptal Semoss a pohlédl na Wicka. Muž jen přikývl.

            Semoss už to čekání nemohl vydržet. Prošel kolem portálu, u kterého stál Wolf a zamířil k Lewionovi. Ten stál před kostelem a prohlížel si staré dveře, které někdo vysadil z pantů. Vzhlédl, když k němu mladík dorazil. „Co si přeješ?“ zeptal se svým hlubokým hlasem.

            „Nic…“ hlesl Semoss, „jen se strašně nudím.“

            „Hmm,“ zamručel Lewion, „neboj. Oni přijdou brzy. Snad.“

            To k nim dorazil i Libérius a otázal se staršího Lovce duší: „Myslíš, že nám pomůžou?“

            „Doufám,“ mrkl Lewion a otočil se ke kostelu, „s Řádem krve jsme vedli hodně sporů.“

            „A další stále vedete,“ ozval se za nimi neznámý hlas. Všichni Lovci duší zvedli hlavy. Stála tam žena. Vypadala jako člověk, ale špičaté uši prozrazovaly, že je ve skutečnosti elf. Na sobě měla rudý hábit, na pravé ruce kovové drápy, přes půlku levé tváře stříbrnou masku. Usmívala se.

            Wick Dung se uklonil a řekl: „Proto jsme zde. Chceme uzavřít příměří. A chceme vaši pomoc.“

            Žena se k němu otočila a posměšně si odfrkla: „Lovci duší chtějí pomoc…V čem?“

            „Několik vašich členů napadlo naši akademii…“ začal vysvětlovat Wick.

            Žena ho zarazila se slovy: „Ano. Já vím. Sama jsem jim to nařídila.“

            Lovci duší se zarazili. První se odvážil ke slovu Morsemode a řekl: „Co…cože?“

            „Ano,“ usmála se žena, „všichni máme své zájmy. A až Satan povstane, bude lepší být na jeho straně.“

            Šustění listí. Lovci duší se ohlédli. Asi sto lidí v červených róbách je obklíčilo. Byli v pasti.

            Semoss vytáhl meč a zakřičel: „Ty…!“ Následně se rozmáchl a sekl do ženy. Objevil se ale jen červený záblesk a žena byla pryč.

            „Zabijte je,“ ozval se její hlas. Vycházel snad odevšad – ze zdí, z kostela, z trávy.

            „Pozor!“ zaburácel Wick, když mu nad hlavou prolétl červený paprsek světla. Lovci duší se přikrčili.

            Lewion se rozeběhl. Jeho tělo se začalo měnit. Srst, hříva, narostl mu i ocas. Skočil a dopadl na všechny čtyři v podobě lva. Tlamu měl plnou modrého ohně.

Wick udělal kotrmelec, schoval se za nízkou zídku, vytáhl svůj samopal a začal vracet palbu.  Přitom křičel: „Musíme se dostat k portálu!“

„To nebude tak lehké,“ odvětil Morsemode, který se schoval vedle něho a posílal modrou energii na nepřátele.

            Několik soků se rozeběhlo k nim. Libérius, Wolf a Semoss se jim vydali naproti. Wolf vytáhl stříbrný zatočený meč, vyskočil několik metrů do vzduchu a dopadl k jednomu nepříteli. Rozmáchl se a čepel jeho zbraně prořízla sokovo hrdlo. Protočil si meč a probodl srdce dalšímu muži. Jemný pohyb v zápěstí, čepel se protočila, nepřítel padl na kolena. Wolf jej ještě udeřil pěstí.

            Libérius zvedl ruku a z jeho dlaně vyšlehl proud modrého světla. Zásah. Člen Řádu krve se zhroutil na zem. Libérius vzal svou hůl. Dřep, převedení energie do zbraně, protočení, zásah. Skupina nepřátel spadla na zem. Jeden z nich se chtěl zvednout, ale Semoss jej udeřil štítem přesně do ohryzku.

            „Jako za starých časů, co?“ ušklíbl se a usekl jednomu muži hlavu.

            „Jo,“ usmál se Libérius, ale vzápětí zaburácel: „Pozor!“

            Semoss se ohlédl a pozvedl štít, do kterého narazila série červených paprsků. Štít se rozžhavil a rytíř jej pustil. Libérius se postavil k němu a vyčaroval silové pole. Wick a Morsemode k nim vzápětí doběhli.

            „K portálu je to takovejch patnáct či dvacet metrů,“ zamračil se Morsemode, „Wicku – kryj nás. Já půjdu portál aktivovat.“

            „Fajn,“ štěkl Dung a zamířil svým samopalem do dalšího přicházejícího davu nepřátel. Semoss mezitím vyběhl zpoza silového pole a svým mečem uťal hlavu dalšímu muži.

            „Kde je Lewion?“ křikl Libérius a Wick se ohlédl. Spatřil ho u kostela.

            Byl stále přeměněný. Jeho drápy se zabodávaly do nepřátel a modrý oheň, který chrlil z tlamy, spaloval další příchozí. V tom ho zasáhla série kouzel a on odletěl stranou. Narazil do zdi. Modrá záblesk. Vrátila se mu jeho pravá podoba. Z nosu mu tekla krev.

            Pokusil se vstát, ale někdo jej chytil pod krkem. Byla to ta žena. Zvedl jej pravou rukou do vzduchu a v levé se jí objevil dlouhý nůž. Bodla jednou. Bodla dvakrát. Třikrát. Sevření ustalo a Lovec duší se svalil k jejím nohám. Lewion byl mrtev.

            „Né!“ vyhrkl zoufale Wick a namířil na ženu. Vypálil, ale žena se opět rozplynula.

            „Musíme jít,“ křikl Libérius a chytil Dunga za rameno, „pojď!“

            Wick ale jeho ruku setřásl a štěkl: „Nemůžeme ho tu nechat!“

            „Musíme…“

            Morsemode doběhl k portálu. Poslal na něj kouzlo a brána se aktivovala. Semoss byl asi pět metrů od něho, proto na něho zakřičel: „Poběž!“

            Rytíř se ohlédl, ale v tu chvíli jej zasáhlo kouzlo do hrudníku a Semoss spadl na kolena. Morsemode se k němu chtěl rozeběhnout, ale musel se přikrčit, neboť se útočníci zaměřili přímo na něho.

            Libérius také spatřil svého přítele. A uvědomil si, co musí udělat. Sevřel Wicka pevně za zápěstí a zašeptal: „Musíte jít. Já…já je zdržím.“

            „Co…?“ hlesl nechápavě Lovec duší, ale následně mu to došlo a sykl: „Ne…“

            „Běž!“ přikázal mu Libérius.

            K Semossovi  přistoupili čtyři nepřátele. Namířili na něho. Rytíř zvedl hlavu a křikl: „Stejně umírám. Tak mi alespoň ulehčíte trápení…“

            V tom k nim někdo dopadl. Byl to Wolf. Rozmáchl se svým mečem. Čtyři hlavy dopadly vedle rytíře. Ten však už neklečel. Ležel na zemi. Mrtvý.

            „Wolfe, poběž!“ řekl Wick, který k nim přiběhl. Chytil mladíka za rameno a společně se rozeběhli k portálu.

            „Kde je Libérius?“ zeptal se mladík a chtěl se otočit. Starší Lovec duší ale zavrtěl hlavou.

            Libérius je viděl. Po tváři mu tekly slzy, ale přesto nebyl čas. Nepřátelé se k němu blížili. Veškerou energii vložil do své hole. Zmodrala. Byli už u něho. Zvedl tyč vysoko nad hlavu a udeřil do země.

            Modrá záblesk světla, země se zachvěla, zvedl se prach a tlaková vlna rozmetala vše v okolí pěti metrů. On tam stál. Oddychoval. A někdo byl před ním. Nůž projel jeho srdcem v tu chvíli, kdy zbylí Lovci duší prošli portálem.

 

            Dveře hostince zavrzaly a skupina vešla dovnitř. Okamžitě se jim naskytla zajímavá scenérie. Muži, kteří v hospodě posledně popíjeli, stáli kolem dokola stolu a o něčem zapáleně diskutovali. Aiw se pozorně zadíval a spatřil něčí tělo.

            „Co se stalo?“ vyhrkl okamžitě.

            Muži se rozestoupili a Aiw uviděl Philla Stocka, jak sedí celý pomlácený na stole. Ten zvedl hlavu, pokusil se o úsměv a zachraplal: „Dneska jsem bojoval s…s jedním vyvolávačem. Nebo temným mágem, to je fuk. Naštěstí si neuvědomil, že ještě žiju, jinak by mě asi zabil. Takže tu teď jen sedím a čekám na pití.“

            „To je škoda, že se nesetkáme,“ mrkl Aiw, „ale aspoň, že žiješ.“

            „Taky jsem rád,“ uchechtl se Phill a napil se z korbele, který mu zrovna donesl jeho blonďatý společník, „tak na tvoji výhru…“

            „Dík,“ zasmál se Aiw, „myslím, že s tím temným mágem budu bojovat zítra.“

            „Tak mu dej co proto,“ řekl onen blonďatý společník, podíval se na Philla a pokračoval: „Skočím pro léčitele…“

            Obešel Lovce duší a vyšel ven. Kubos pokynul na ostatní a společně se odebrali nahoru.

                       

„S dovolením,“ požádal Aiw objemného tvora zelené kůže, kterému z pusy trčely dva malé kly. Skřet. Kupodivu se zvedl a pustil Lovce duší na jejich místa. Posadili se, zahleděli se do arény a čekali.

            „Dámy a pánové!“ zaburácel hlasatel, „vítejte u třiatřicátého zápasu!“

            „Už mi ten jeho hlas leze krkem,“ zašeptala Nerty Aiwovi do ucha. Mladý čaroděj se jen pousmál. Dívka si prohlédla dav, který šílel, a pokračovala: „Vypadá to, že Scorpius má svůj fanklub. Nechceš, aby založila tvůj?“

            „To nebude nutné,“ uchechtl se Kubos, „holky po něm letí i tak, že?“

            Aiw neodpověděl a zaposlouchal se do komentátorova hlasu. „Utkají se zde tři výteční válečníci. První je Drag! Velitel řádu  Ennahae! Druhým bojovníkem je válečník, o kterém se říká, že jeho meč je rychlejší než jeho myšlenky. Přivítejte temného elfa, Shaffryho!“ Potlesk sílil, když Shaffry vešel ve své černé zbroji a s katanou přes rameno do arény.

            Hlasatel počkal, až se dav zklidní. Očividně chtěl trochu více napětí. „A posledním bojovníkem je muž, jenž je neporazitelný. Přivítejte Scorpia!“

            Muž vešel do arény. Byl vysoký a hubený. Lehké chmýří vlasů, černé oči a strniště. Oděn v prostém hávu z hedvábí a kovových rukavicích. Vypadal by celkem obyčejně, kdyby mu z beder nečouhal dlouhý černý kovový ocas, který byl na konci zploštělý a tvořil jakousi čepel.

            Diváci byli u vytržení. Křičeli a radovali se. Scorpius ale vůbec nedal najevo, že je nějak vnímá. I na takovou dálku Aiw cítil jeho emoce. Nebo spíš je necítil, neboť muž byl jako balvan. Dokonalý zabiják. Soustředil se na cíl. Nic jiného jej nezajímalo. Jen smrt.

            „Považujme tedy tento zápas za zahájený!“ zazněla poslední slova komentátora.

            Drag natáhl luk a vystřelil na Scorpia. Zdálo se, že se ani nepohnul, přesto mu šíp proletěl jen kolem tváře. Druid se ale nevzdal a vystřelil znovu. Tentokrát Scorpius zvedl ruku a šíp chytil. Pořád bez jakékoliv emoce. Třetí šíp, vyhnul se mu a rozeběhl se na druida.

            Shaffry vytáhl dvě katany a zamířil k nim. Dostal se k Scorpiovi dříve než druid. Sekl, ale nepřítel se přikrčil a dvě čepele mu prolétly nad hlavou. To už k nim dorazil i Drag. V ruce držel sekyru. Sekl.

            Ocas švihl do vzduchu a vykryl sekyru, kovové rukavice zas meče. Byl tak rychlý! Tak soustředěný. Úder pěstí přímo do tváře. Elf spadl k zemi a katany mu vyletěly z rukou. Švihnutí ocasem, zásah do žeber, druid byl také na zemi.

            Elf se zvedl a sebral jeden ze svých mečů. Bodl, ale Scorpius sevřel čepel ve dlani, druhou rukou udeřil elfa do žeber a ocasem do zad. Další pád. Stříbrná čepel sekyry se zavlnila vzduchem, ale Scorpius ránu vykryl rukavicí. Zploštělá část ocasu se mezitím zabodla do elfa. Drag ustoupil stranou a chtěl opět zaútočit, ale ocas byl rychlejší.

Aiw přemýšlel. Zdálo se, že ocas a Scorpius jsou jedno tělo, ale zároveň každý zvlášť.

Dav křičel, když Drag spadl na kolena. Místo různorodého hluku však burácel: „Khaga-a! Khaga-a!“

            „Co to znamená?“ otázal se Aiw, ale Nerty a Kubos jen zavrtěli hlavou.

            „Sněz ho,“ odpověděl mu bručivě skřet, „v jazyce pekla…“

            „Dík,“ pronesl trochu zaraženě Aiw, „a co má jíst…?“

            Skřet jen ukázal na Scorpia. Lovci duší se tam podívali. Muž přistoupil k elfovi a z hrudníku mu vytrhl srdce. Totéž udělal i u druida. Zvedl oba orgány a zakousl se do nich. Krev mu tekla po bradě a Aiw u něho poprvé pocítil emoce. Byla to chuť zabíjet. Radost ze smrti. Udělalo se mu zle a raději odvrátil pohled. Věděl, co musí udělat. Musí ho zabít.

 

            Sarakel Morten se opíral o zábradlí terasy a sledoval světla, která pomalu zhasínala. Jeho bratr byl ještě v posteli s dívkou, kterou si oba najali na sex.

            Stál tam dobrých pět minut, než zaslechl: „Tak zas někdy, Careem.“ Bouchnutí dveří, kroky.

            „Čas vypršel,“ ozval se Arkaellius a došel k němu. Také se opřel.

            „Já vím,“ povzdychl si Sarakel, „ale pořád je to náš bratr!“

            Arkaellius se zadíval na ulici a sledoval Careem jak vychází z hostince. Poté pravil: „Pravidla našeho řádu jsou neúprosná. Musíme ho zabít. I když je to náš bratr, neuspěl.“

            „A co když toho…toho Aiwa zabije dřív?“ napadlo Sarakela, „to by pak byla šance, ne? Můžeme mu pomoci a bude…bude opět zpátky v našem řádu.“

            Jeho bratr zavrtěl hlavou a skoro až zarecitoval: „Jakmile jednou padneš, ve vyhnanství navždy zůstaneš. Musíme zabít Moriela.“

 

            Všichni tři vpadli dovnitř tak rychle, že proti nim pozvedli hůlky. Chvíle ticha, pohled na tři muže, poté Nerty vykřikla: „Co se stalo?“

            „Napadli nás…byla to past,“ oddychoval těžce Wolf a podpíral Wicka, který skoro omdléval. Aiw také sklopil hůlku a pomohl Wolfovi Wicka usadit.

            „Past?“ zeptala se Nerty, „jak jako past…?“

            „Kde je Libérius, Lewion a Semoss?“ přerušil její otázku Kubos jinou otázkou.

            Wick si dal hlavu do dlaní a chraplavě pronesl: „Jsou…jsou…“

            „…Mrtví,“ dořekl Morsemode a také se posadil. „jejich těla tam zůstala…“

Kubos se rozeběhl ke dveřím, ale Aiw jej popadl za rameno a křikl: „Ne!“

„Já…já musím…“ běsnil Kubos, ale to už k nim přiběhla i Nerty a také chytila Kubose. Oba věděli, jak se cítí, neboť cítili to samé.

„Nemůžeme tam jít,“ přesvědčovala ho Nerty, „musíme…musíme…“

Kubos se vytrhl z jejich sevření, nakopl postel a sedl si na ni. Zavřel oči, jako kdyby doufal, že je to pouhý sen.

Aiw se otočil na příchozí a zeptal se: „Co se stalo?“ Wolf se dal do vyprávění. Když skončil, Aiw přecházel po pokoji a přemýšlel. Nerty vzlykala a Kubos se opíral o zeď. Notnou chvíli nikdo další nepromluvil.

Ticho přerušil až Morsemode. Postavil se na nohy, došel k Aiwovi a řekl mu přímo do očí: „vyhraj ten turnaj. Tak se dostaneme až k Řádu krve. A pak je zničíme…“

            „Dej vědět řádu, že se zde ještě zdržím, Elho,“ pravil Altharion mladé dívce v zelených šatech, „musím…musím pomstít smrt svého mistra.“

Dívka se na něho zadívala a zeptala se: „Jsi si jistý, že je to dobrý nápad? Sám proti takovému protivníkovi?“

„Nebudu sám,“ odpověděl ji tajemně Altharion, „teď už jdi. Náš řád čeká.“

 

Dlouhý potrhaný kabát, bílé vlasy, černé oči, bledá pleť a tmavé žíly. To byl ten temný mág, ten vyvolávač. Jange. První soupeř.

Ten druhý měl na sobě kousky plátové zbroje a křídla. Obrovská šedá křídla. V ruce držel meč a jeho zjizvený obličej vypovídal o tom, že je to silný soupeř. Heym, padlý anděl, druhý sok.

Semifinále, aréna plná k prasknutí. Řev, emoce, komentátor – to vše bylo pořád stejné. Jako kdysi v Římě tak i zde se prolévala krev. Byli jen gladiátoři, kteří bojovali za slávu a bohatství. Proto byl Aiw jiný. Nebyl jako oni.

Jange si nabral hrst písku a jednotlivá zrníčka mu padala skrz prsty. Už však nebyla zlatavá, ale černá jako noc. Písek v jeho okolí se zbarvil stejnou barvou. Vlnil se a začal se formovat do různých tvarů. Byly to lidské siluety. Vojáci z černého písku. Pět, šest, dvacet, třicet a stále přibývali. „Zaútočte!“ přikázal jejich pán a písečná armáda se rozeběhla proti nim.

Aiw si vzal do jedné ruky hůlku a do druhé katanu. Namířil a ze špičky hůlky začala tryskat série stříbrných střel. Ty narážely do těl písečných vojáků. Zezačátku mladý čaroděj mířil, ale když zjistil, že vojáci běží i bez hlavy, nechal magii plynout.

Doběhli až k němu. Aiw převedl část energie do čepele svého meče a sekl. Torzo jednoho z písečných mužů se rozpadlo na dvě půlky. Snažil se prosekat cestu jejich těly, ale bylo jich moc. Tušil, že Heym dělá to samé.

Jejich myšlenkové pochody byly celkem prosté, takže s nimi Aiw neměl problém. Tedy – pokud jich nebylo víc. Seknutí, kouzlo z hůlky, seknutí, kouzlo z hůlky. Prodíral se davem, jak to nejvíce šlo. Teď jich vak už bylo opravdu hodně. Zvedl hůlku nad hlavu a svoji předchozí strukturu převedl na pole. Zrníčka černého písku se smísila se zlatavým pískem na podlaze arény.

Stál těsně u vyvolávače. Rozmáchl se, ale temný čaroděj se změnil v hejno vran, které vyletěly z arény, a následně se objevil na druhém konci zápasiště. Zvedl ruku a z té začaly vylétávat další a další vrány.

Aiw se otočil a použil kouzlo, které předtím používal na vlnu písečných vojáků. Zabíralo to. Vrány se při kolizi s kouzlem rozpadly na obláček černého kouře.

Bolest hlavy jej upozornila, že je něco v nepořádku. Rychle zvedl meč. To Heym se probil armádou a zaútočil na něho. Jeho meč plápolal modrým ohněm a při každém nárazu odlétlo několik jiskřiček.

Temný mág si mezitím vzal do ruky tarotovou kartu. Špičky jeho prstů zčernaly a následně ztmavla i karta. Hodil ji přesně mezi Aiwa a anděla. Výbuch a oba odletěli dozadu. Aiwův meč dopadl tři metry od něho. Jange ale poslal další kartu, proto raději vyvolal silové pole. Náraz a další náraz.

Heym byl napůl cesty k němu. Aiw tedy zrušil pole, vyhnul se další kartě a poslal kouzlo na anděla. Zásah. Heym se svalil k zemi. Kouzlo však nebylo moc silné, neboť se po chvilce začal zvedat.

Jange zhodnotil situaci. Otevřel ústa a vydechl obláček černého kouře, který se začal rozpínat a tvarovat do obrovského mraku. Mrak se rozzářil černým světlem a následoval úder do země. Stál tam obrovský šupinatý tvor, který měl ohromné tlapy s drápy a kterému z jeho tlamy čouhaly ostré tesáky a kly. Postavením těla připomínalo gorilu. Vzhledem nikoliv.

Aiw poslal kouzlo, ale to do tvora narazilo, aniž by mu něco udělalo. Tvor se rozeběhl na Heyma, který včas nevycítil nebezpečí. Zvedl meč ve chvíli, kdy byl tvor u něho. Obrovské pěsti sevřely jeho tělo, tlama se rozevřela.

Dvě půlky torza dopadly na zem. Ohromný tvor se otočil na Aiwa a rozeběhl se k němu. Mladý se čaroděj zaváhal, ale následně také zamířil k tvorovi. Blížili se k sobě. Aiw namířil na zem a poslal odrazová kouzlo. Vyletěl nad tvora a zasypal jej sprškou stříbrných střel. Nic se ale nestalo. Neublížil mu.

Spadl na zem, monstrum se otočilo. Vyhnul se úderu pěstí, avšak na poslední chvíli, takže ztratil rovnováhu a spadl na zem. Zoufale poslal další strukturu, ale opět bez účinku. Pokud toho tvora chtěl zničit, musel zabít jeho loutkaře.

Monstrum se chystalo zvednout tlapu. Aiw tedy vyvolal lanové kouzlo a zachytil jej za tvorovu pěst. Kinetická energie jej zvedl do vzduchu za tvora. Přerušil kouzlo a padal.

Náraz a bolest v noze při dopadu, očividně fraktura, setrvačností sjel po písku ještě dva metry. Ucítil něco kovového. Nahmatal to. Byl to jeho meč. Sevřel prsty kolem rukojeti. Tvor zaútočil a Aiw vyvolal silové pole.

Země pod ním se trochu propadla. Byl tak půl metru pod hranicí arény. To ten úder. Další nevydrží. Musel něco udělat. Tvor se chystal k dalšímu útoku. Aiw zrušil silové pole a zavřel oči.

Monstrum udeřilo a jeho pěsti se zabořily do písku. Dav utichl. Všichni napjatě čekali. Monstrum zvedlo své ohromné tlapy. Temný čaroděj se usmál.

Stříbrný záblesk, blokovací struktura, energie do čepele, bodnutí. Monstrum se rozpadlo. Nádech. To Aiw se teleportoval za temného čaroděje a probodl mu srdce. Jange spadl na kolena. Ještě žil, udržovaný temnou energií.

Lovec duší se k němu postavil čelem. Hůlku podél těla, katanu připravenou. Jange na něho pohlédl. V očích měl strach. Aiw ucítil něco zlého. Něco, co vycházelo z jeho nitra. Něco, co chtělo smrt. Stříbrná čepel se zaleskla a hlava dopadla na zem. Bez slitování. Spadl na kolena, zbraně mu vypadly z ruky. Musel se chytit za srdce, které bilo jako nikdy předtím. Cítil v sobě zlo. Tak ohromné zlo, že to ani nebylo možné. Neslyšel dav, nevnímal nic. Jen sebe. Uzavřeného v černém světě. V ohni. V pekle. Ztratil vědomí.

 

„Co máme udělat s těmi těly?“ zeptal se muž oděný v rudém hábitu.

„Spálit je,“ zamručel jeho společník a přistoupil k Lewionovi, Semossovi a Libériovi. Všichni tři Lovci duší vypadali, jako kdyby spali.

Muži v rudé, kterých tu bylo asi dvacet, se postavili kolem nich. Namířili na Lewiona, který vzápětí vzplál. Plamen ozářil noc. Počkali, až dohoří. Po minutě z něho nebylo nic víc než jen obyčejný popel. Následně namířili na Libéria. Tělo opět vzplálo.

Náhle se však ochladilo a zavál lehký vítr. Oheň uhasl. Členi Řádu krve se rozhlíželi. U kostela se objevila silueta. Černější než temnota. Změnila se v postavu. Její černý plášť spadal až na zem a hlavu měla schovanou pod kápí. Bylo vidět, že je to žena. Dlaně měla přiloženy k sobě. Vypadala, jako kdyby se modlila.

„Kdo jsi?“ vykřikl jeden z rudě oděných mužů a zamířil na ní hůlkou, „a co tu chceš?“

„Přináším dar,“ zašeptala a její slova zůstala dlouho ve vzduchu. Muži se na ni nechápavě podívali. Ona zvedla dlaň a v tu chvíli se všech dvacet mužů rozpadlo na tisíce kousků. Žena se vydala k mrtvým tělům Lovců duší. Neslyšně, jako kdyby se lehce nadnášela.

Přiklekla k nim a zasyčela: „Ten dar je vám. Můj učedník, Jange, je mrtev. Vybrala jsem si vás dva.“

Poté nastavila dlaň a nožíkem, který se jí objevil v ruce, se do ní řízla. Černá krev dopadla na rty obou Lovců duší. A oba otevřeli černé oči.